Moje cesta ke keramice

Už ve chvíli, kdy jsem jela koupit hrnčířský kruh, jsem věděla, že je to něco, čím se chci živit. Od té doby se velká spousta mých kroků ubírala tímto směrem. 

Ale to moc předbíhám ...

Po ČVUT jsem pracovala jako biomedicínská inženýrka pro gastroenterologii, ORL a neurochirurgii. Věděla jsem, že mě moje práce nenaplňuje, protože nevyjadřuje, kdo jsem. Ale nemohla jsem si na nic stěžovat a byla jsem za ní ráda. I teď jsem, za ty lidi a zkušenosti, co mi to dalo. Ale cítila jsem, že nejsem na správném místě.

Připadala jsem si jako kaktus v pralese nebo jako palma na poušti.

Víte jak to myslím.

Ani jedno není lepší nebo horší. Jen to k sobě nepatří. Že je to na mě moc kravatové. Že jsem víc amazonka. Víc samorost, víc si dělat věci po svém. To, co mě žene kupředu je a byla touha po svobodě.

Ale zkuste tohle sdělit svému okolí po tom, co roky studujete a děláte práci na kterou ty papíry potřebujete. Že si srdce žádá něco jinak. Příliš pochopení nečekejte. Ale nic si z toho nedělejte. 

Mně to přišlo dobrý - je v tom trocha adrenalinu a romantiky. 

 Co považuju za velmi důležité, že cesta směrem ke keramice pro mě ani na chvilku nebyla jen o změně povolání, ale hlavně o změně každodennosti a životního stylu ...

V tuhle chvilku vím, že jsem na správném místě. A dělám něco, co je pro mě tak přirozené a potřebné jako dýchat - tvořím :) Nevím, jak tenhle příběh dopadne, ale můžete ho sledovat nebo být jeho součástí...

Děkuji za zájem a přečtení

- Tereza